Panem se nachází v období, které Kapitol ve svých vysíláních stále označuje za mír. Vlaky dál vozí produkty práce distriktů směrem k centru říše. Mírotvorci dál stojí na náměstích distriktů. Obrazovky dál opakují projevy prezidenta Snowa, připomínají vděčnost, jednotu a cenu, kterou Panem zaplatil za staré povstání. Na první pohled se nezměnilo nic. Jenže pod povrchem se cosi hýbe.
Sedmdesáté čtvrté Hladové hry měly být další lekcí poslušnosti. Další připomínkou toho, že děti z distriktů patří Kapitolu, že jejich smrt může být sestříhána do večerní zábavy a že nikdo nemá sílu pravidla změnit. Místo toho skončily obrazem, který se už nedal vzít zpět. Dvěma splátci z nejchudšího Distriktu 12, kteří odmítli hrát až do konce podle kapitolského scénáře. Katniss Everdeen a Peeta Mellark přežili. Ne proto, že by jim to systém dovolil, ale protože jej před zraky celého Panemu donutili uhnout.
Kapitol se snaží tvrdit, že šlo o romantický příběh. O dojemný zvrat, který jen dokazuje velkorysost režimu. V distriktech ale lidé viděli něco jiného. Viděli, že pravidla nejsou nezlomná. Viděli, že Kapitol může být zaskočen. Viděli, že i aréna, nejposvátnější divadlo kapitolské moci, může na okamžik přestat poslouchat svého režiséra. A právě takové okamžiky jsou nebezpečné.
Nepokoje v distriktech
Nepokoje zatím nemají podobu sjednocené revoluce. Není tu jedna armáda, jeden plán ani jeden hlas, který by mluvil za všechny distrikty. Většina lidí se stále bojí. A má proč. Mírotvorci v posledních měsících přitvrdili. Shromáždění jsou rozháněna dřív, než stihnou vůbec začít. Známí buřiči mizí v celách, dolech, nebo prostě beze stopy. Veřejné tresty se vracejí s novou intenzitou: zabavování přídělů, kolektivní tresty, násilí, dokonce i popravy. Tam, kde dřív stačilo ponížení, dnes nastupuje výstražná brutalita.
Jenže násilí už nefunguje tak čistě jako dřív. Každý zbičovaný dělník má sousedy. Každá popravená dívka má rodinu. Každá zabavená dodávka jídla znamená hladové děti a další důvod nenávidět Kapitol. Režim proto čelí problému, který si nechce připustit: čím tvrději tlačí, tím více připomíná, že se bojí. A strach Kapitolu je pro distrikty možná ještě nakažlivější než odvaha Katniss Everdeen.
Distrikty přesto zůstávají rozdělené. Kapitol už desítky let dbá na to, aby lidé z různých krajů nevěděli příliš mnoho jedni o druhých. Každý distrikt je ohraničený. Má svou práci a své problémy. Informace putují pomalu, často jen šeptem, přes pašeráky a “porouchané přijímače.” Ale přesto se šíří. Někde shořela sýpka. Někde někdo odmítl sklonit hlavu. Někde Mírotvorci stříleli do davu a dav se nerozutekl hned.
Kapitol
Kapitol má stále drtivou převahu. Má zbraně, vlaky, letectvo, zásoby a hlavně armádu lidí ochotných udělat cokoliv, aby si udrželi své místo v systému. Má také propagandu, která umí z oběti udělat zločince a z masakru nezbytné obnovení pořádku. Obyvatelům Kapitolu se servíruje obraz divokých, nevděčných distriktů, které by se bez pevné ruky okamžitě propadly do chaosu. Každý výbuch nespokojenosti je předkládán jako důkaz, že útlak je vlastně ochrana.
Jenže ani Kapitol není jednotný klidný stroj. Jeho elity se bojí ostudy a selhání před prezidentem. Úředníci a velitelé mezi sebou soupeří o zásluhy a navzájem na sebe přehazují vinu. V takovém prostředí vznikají nová, krutá řešení. Když jsou věznice plné a popravy mohou z některých lidí udělat mučedníky, je pohodlnější nechat nepohodlné osoby zmizet jinam. Do míst, která na mapách neexistují.
V této chvíli se tedy Panem nenachází ve válce. Alespoň ne oficiálně. Kapitol by nikdy nepřiznal, že válka už začala v myslích lidí, kteří se ještě včera báli promluvit. Není to revoluce s prapory a armádami. Je to období napětí, šepotu, mizících sousedů, tajných vzkazů, přehnaných trestů a drobných činů vzdoru. Je to doba, kdy se každý musí rozhodnout, zda bude klopit oči, nebo si zapamatuje, co viděl.